Fotím!

No to snad né! Po nevím-jak-dlouhé-době jsem zase konečně vzala do ruky foťák a vyfotila pár fotek. Navíc teď u nás napadlo docela dost sněhu, který sice už zase začíná pomalu a jistě tát, ale pořád drží! Je to fakt nádhera, navíc bydlím kousek od jednoho místa, kde je to fakt nádherný, když propadám nesnázím, jdu tam a koukám se na západ slunce a nebo to tam prostě projíždím na kole. Ale to je záležitost jara/léta, na to si asi ještě chvíli budu muset počkat.

Takže asi tak, tady jsou je pár fotek:

S touhle fotkou jsem si celkem vyhrála, protože už dlouho jsem chtěla zkusit vložit do fotky jeleny nebo něco podobnýho. Hned při prvním pokusu (tohle je asi pokus 4.) jsem zjistila, že to bude boj nelehký. Avšak zvládla jsem to myslím obstojně. Samozřejmě vím, že to není perfektní, ale na to, že je to první pokus, jsem spokojena, hehe.

tahle se mi moc líbí, i když je taková pře-upravená, nebo nevím. Ale líbí se mi to!

a pak nějaké další:

a momentka nakonec.

Píšu povídku..

Po dlouhé době se sem zase hlásím s šíleně otravným článkem. Ne, jen se potřebuji zabavit od toho, abych nemyslela na kňučící žaludek, který mě momentálně dost ničí.  A doma není nic k jídlu, uááá?!

Ne, chci se s Vámi podělit o jeden příběh, který jsem napsala. Je zvláštní, že když mám depku, tak píšu většinou veselé příběhy, a když jsem v pohodě, tak depresivní.. Možná ze mě něco bude, když mě nebudete srát. Haha, to se nestane, co?

Uhm, tak jo. Pravidla: žádné kritizování, žádné "haha" ani "hihi" a.. to je vše.
hezké počtení, kejmoši:

SNÍLEK

Jsem snílek. Kdo není. Bez snění života není, a toho já se držím. Možná jsem až někdy moc naivní, ale to k tomu určitě taky patří. A klidně si na mě ukazujte prstem a vykřikujte s jistým opovržením cosi zlého a bezduchého. Já to přežiju. Vždyť jsem přeci jen panáček sedící na zaprášené polici v jisté výkladní skříni malého hračkářství kdesi v centru Prahy. Vždyť nemám city..

Vždycky jsem snil o velkém dobrodružství. Tedy, zpočátku určitě. Nebylo to nic nereálného. Prostě jen vyskočit a odjet do světa, tak jak to dělají ti zajímaví lidé, které občas sleduji v televizích ve výloze přes ulici. Možná odtud přišla ta myšlenka, uznávaného cestovatele, který dává různá interwiev do seriózních novin a televizí. Ovšem s přibývajícími lety a těžkým prachem, co se mi usazoval na nose, jsem své sny zredukoval a alespoň jsem toužil po tom, aby si mě nějaký hodný kluk koupil domů a hrál si se mnou, abychom poznávali jeho dětský pokojíček a následně i celý byt, či dům. Na tom už nezáleželo, jen jsem měl neskutečnou touhu odejít. Ne že by to místo, kde jsem byl, bylo zlé. Až na ten prach, na který jsem byl pravděpodobně alergický, neboť se mi každou chvíli spouštěla neskutečná rýma, to nebylo vůbec zlé místo. Pan majitel, který byl už v mírně pokročilém věku, měl hračky velice rád. Myslím, že nikdy neměl ženu, ani děti. Kompenzoval si to tím, že dělal ostatním dětem radost, každý den odešlo minimálně jedno šťastné dítě s hračkou podle jeho snů. I se mnou si občas povídal. Nebudeme si nic nalhávat, byl to podivín. Ale i tak jsem ho měl rád, byl pro mě něco jako otcem, i když jsem byl vyroben někde v Číně.

Jednoho deštivého dne výlohu hračkářství vysklili nějací chuligáni. Nevím, zda to bylo úmyslně nebo omylem, každopádně okamžitě utekli, neboť se spustil strašně pisklavý zvuk. Byl jsem vyděšený, ale zároveň jsem cítil cosi neskutečného. Nedokážu to pospat, ale čistý vzduch odvál veškerý prach z mé tváře a přímo mě okouzlil. Neohrabaně jsem seskočil z mého „domova“ na zem a cítil se.. svobodně. Možná to bylo tím, že jsem byl pohlcen světem kolem mě, ale já se rozběhl. Vlastně si ani nejsem jistý, jak dlouho jsem běžel, nevěděl jsem ani, kam běžím, žádný cíl jsem neměl, prostě jsem běžel. Bylo to tak osvobozující, i když první kroky byly spíše bolestivé. Musíte pochopit, že jsem si pár let proseděl, toto pro mě byla naprosto nová zkušenost. Kapky deště mě celého zmáchaly, ale mně se to líbilo. Cítil jsem se skvěle, svobodně.

Samozřejmě jsem neběžel celou tu dobu. Doběhl jsem na místo mě naprosto neznámé. Vlastně celý tento svět byl pro mě neznámý.  Cítil jsem se zde jako cizinec, a nemohu popřít, že se tak necítím doposud, ale je to skvělý pocit. To místo, kam jsem doběhl, bylo velice zvláštní. Létali tam velcí ptáci, skoro až monstrózní, ze kterých šel mráz po zádech. Ale i přes to všechno jsem chtěl ty ptáky vidět zblízka. Jasně, byla tu možnost, a dost možná, že mě ti velcí ptáci snědí za živa. Ale v té chvíli jsem byl tak nadšený ze světa okolo mě, že jsem prostě šel. Co jsem pochytil od lidí, co do mě vráželi (snad kvůli mé výšce), tak se ti velcí ptáci jmenovali letadla a lidé se s nimi přesouvali z bodu A do bodu B. Vybavila se mi myšlenka na mé počáteční plány, kdy jsem si přál být velký a uznávaný cestovatel. Pochopil jsem, že toto je má šance a rozhodl jsem se jí využít. Drze, to uznávám, jsem si vlezl do kufru jedné postarší dámy a těšil se na nové zážitky.

Let byl neuvěřitelně dlouhý, skoro 9 hodin. Také mě překvapilo, jak jsem byl nedočkavý, nadšený a všechno možný. Když jsem opatrně vylezl z kufru, samozřejmě po příletu, motala se mi hlava a bylo mi zle. Létání v tom velkém ptákovi (nebyl jsem ochoten připustit, že se ta věc jmenuje tak absurdně, letadlo) asi nebude můj silný šálek kávy. Když jsem vystoupil z té obrovské budovy, zatajil se mi dech. Za prvé už nepršelo, svítilo zde slunce, tak silně, až mám dojem, že jsem se spálil, a za druhé, tak krásné místo jsem v životě neviděl. Opravdu nevím, kde jsem se to nacházel, ale upřímně? Chtěl jsem zde žít až do konce svých dnů.

Byl zde klid. Tak božský klid. Víte, když jste loutka sedící den za dnem ve výloze a sledujete uspěchané lidi, kteří nemají pomalu čas ani na své děti, jsou pod neustálým stresem a neradují se z toho, co mají, je toto pro Vás příjemná změna. Byl jsem obklopen krásnou přírodou, která mi každý den ukazovala nové krásy. Byl jsem z toho doopravdy vedle, jestli mi rozumíte. Dokonce jsem si vyhlídl i místo kam jsem chodíval každý den. Někdy jsem tam pobýval dokonce celý den v kuse a nasával tu krásu. To místo se jen stěží popisuje a hledá se velice těžce. Proto tam je asi takový klid a čistota. To místo je obklopeno stromy různých druhů a cesta je velice spletitá. Ovšem stojí to za to. Když se vymaníte z krás lesa, dostanete se na jakýsi útes a pod Vámi se rozevře moře. Kolem Vás běhají zvířata nebojící se Vaší existence se zaujatým pohledem.  Miluju to tu. Prostě miluju.

Svět je krásný, neměl jsem ani ponětí, proč ho někdo odsuzuje a tvrdí, že už nechce dál žít. Ano, to jsem všechno pochytil z toho cizího světa, kam jsem se dostal. Já si myslím, že svět je krásný, jen ho musíte poznat. Popřípadě mít u sebe někoho, koho máte rádi a pro koho byste i včelu zabili! Bude to možná znít neuvěřitelně, ale já takovou našel. Má pronikavé zelené oči, je nesmělá, ale krásná. Tak krásná. Potkali jsme se na mém místě. Ačkoli přivlastňovat si místa, která nemám podepsána, se asi nesmí, nevím, jak to zde chodí. Každopádně po krátkém obviňování a křičení jeden na druhého jsme se pozastavili a smáli se. Sedli jsme si vedle sebe a sledovali neuvěřitelný západ slunce, který se rozprostíral nad mořem. Během toho mě chytla i za ruku a já myslím, že jsem se začervenal, protože při pohledu na mě se roztomile usmála a dala mi pusu.

Už jsem na tomto krásném místě dlouho. I když pro Vás mé dlouho může být pouze týden, nebo měsíc. Čas plyne pro každého jinak, i když stejně.  

Jsem zamilován, jsem šťasten, jsem v ráji.

--THE END--