Praha

Praha. Tak krásné místo. Místo plné možností, očekávání ale i naprosté pohody. To je prostě Praha.
Jasně, tohle je pohled člověka, co bydlí v malém městečku, kdy je rád, když v noci potká jednoho, nanejvýš dva lidi. Je to nuda, co si budeme povídat. Třeba na to má každý jiný názor. Já vlastně dřív Prahu tolik nemilovala. Milovat možná není ten nejvhodnější výraz, každopádně jsem jí okouzlena. Dříve to totiž byly návštěvy za památkami, či jiným dobrodružstvím. Památková část Prahy je určitě zajímavá, ale ne natolik, abych měla chuť se tam vracet. Každopádně tuhle sobotu mě kamarádka přizvala k jízdě plné dobrodružství (za což jsem ji neskutečně vděčná a neskutečně vděčná i nadále budu!), muzikálu a nábřeží. Muzikál byl vskutku senzační, snad i proto, že to byla moje premiéra, takže jsem to všechno vnímala s pocitem respektu. Představení se jmenovalo "Vražda za oponou" a se zástupem skvělých herců to byla dech-beroucí podívaná!
Po pár vtipných příhodách, které sem psát nebudu, neb je prostě něco, co si musím nechat pro sebe, to by pak ze světa pozemského vymizela tajemství a už by to nebyla taková sranda. No ne?
No, a tedy poté jsme vyrazily na nábřeží. Chytly jsme to šťastně, neb slunce bylo už na ústupu a celou tu podívanou to jen umocnilo. Všude byla cítit pohoda, klid a prostě naprostá-nestresová situace. Úžasný. Mám ten pohled ještě před sebou (i když už uběhly dva dny od tohoto božského dne) a doufám, že ho v budoucnu ještě několikrát spatřím.
Nakonec jsme musely toto místo plné krásy nechat za námi a hodinu jsme pátraly po mekáči či kfc (či snad jiném fastfoodu, které by naše touhy uspokojil) - jo, doopravdy hodinu. Nevěřila jsem, že je v Praze těžký narazit na něco jako je mekáč. No, jak vidno, tak je.
Po uspokojení křičících žaludků jsme již v potemnělé Praze šlapaly cestu k vlakovému nádraží. S jistým pocitem smutku jsme pak nasedaly do vlaku a nechaly se unášet do našeho rodného městečka..

Pár fotek, co jsem během toho šíleně-rychle-ubíhajícího-dne stihla vyfotit:

Zbylé fotky pod čarou
------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hvězdy nebeské

Ach, ach. Koukáte se na hvězdy? Já ano, tůze ráda. Vlastně by se dalo říct, že jsem moc velký snílek a tam, někde ve hvězdách, hledám cosi, co nikdy nenajdu. To je tak magický, až to miluju!

Dneska je u nás naprosto nádherný pohled na černá nebesa pokryta tisíci svítivými světýlky, které jsou třeba už i dávno vymřelé. Ale i tak je uctívám, protože jsou magické. A vlastně je mi i jedno, že hvězdy jsou jen jakési odlesky. Magičnosti jim to neubírá. Ba naopak! Kdybych si mohla vybrat, čím bych chtěla být, byla by to hvězda, protože spousta lidí k nim vzhlíží a přemýšlí o světě a budoucnosti.. Hvězdy Ti vždycky vykouzlí úsměv na rtech. A když se Ti mihne myšlenka v hlavě ve stylu "kouká se teď někde na hvězdy taky?" je to hned větší magičnost než ze začátku.. Anebo jsem prostě divná a na hvězdy se culím jenom já. To je taky možnost. Možnost z možností tisícerů nenalezených.

Ach panebože, hvězdy, jste tak krásnééé a já vás zbožňuji a obdivuji vaši krásu, jen co to dá, neboť vy si nic jiného nezasloužíte!


Fotila jsem hvězdy poprvé, není to žádná výhra, já vím, já víííím. Já se zlepším, přísahám!

Tak asi dobrou..

ÓDA (vždycky jsem to chtěla napsat) pro Ondru!

Jeden nepojmenovaný kluk mě požádal, abych mu napsala článek, asi jen pro jeho oči, ale to nevím, jak se dělá, tak to asi tak dělat nebudu. Smůla? Asi jo.
Momentálně tímhle neskutečně hlučným klapáním budím ze snění bratra, který jen o pár kousků spí nad mojí hlavou. To zní úchylně, nemyslíš? Haha. No, mohla bych jít do obýváku, ale je to dálka a navíc je všude tma a je všeobecně známo, že já mám z tmy nahnáno. Ale jen z tý domácí. Domácí tma je strašidelnější než venkovní. Při venkovní jsou aspoň vidět hvězdy.. někdy. Který vlastně už ani nemusí existovat. Život je tak zvláštně vesele smutný!

Je pátek večer, Ty někde paříš v místním klubu plných divných lidí, možná si i přeplněný, protože si právě jedl! a já tady řeším účetnictví s kamarádkou, protože jsme divný a radši sedíme doma při sklence kakaa a účetnictví. A to byl původní plán udělat angličtinu! Plány se bortí hned jak si je stanovíš, a bortí se tím, že chodíš na facebook. Nebejt toho, tak si s Tebou nepíšu, nedostanu sobeckou nálož sobeckosti a nepíšu tenhle článek. Vlastně bych už dávno ležela v posteli a četla si něco zajímavýho od Irvinga, protože on píše zajímavě a možná bych usnula i s knihou, takže by mi pak byla neznámá i stránka čtiva a je to děsně komplikovaný, protože to mohlo být a není a já tu pořád sedím.

Doufám, že se alespoň trochu usmíváš a tohle veškeré snažení nebylo marné, neboť kamarádka už asi doúčotvala a mně ubývají síly. Jsem nemocná? Panebože, už zase? to ne!
Jdu si vyčistit zuby, pak se napít sladkýho čaje, tudíž celá procedura půjde do kopru a půjdu spát. Ale bez čtení, na to už nemám síly. 

Takže se asi měj, směj, mej (smrdíš, co?) a užívej. Jdu nebudit bratra, nebo bráchu, co je lepší? bráchu, jo, nejdu ho budit, i když ho pořád teď budím, a si sobec, kvůli Tobě se nevyspí!
Achjo.
Tak se měj.
S láskou a částečnou nenávistí, neb si mě k tomuto dohnal
malý skandální kokršpaněl.

Foto-lomo-láska

Co to se mnou jé? Mám foťák asi za 16 tisíc korun českých, přičemž jsem si na něj tvrdě vydělala, pojmenovala ho, hýčkala.. A panebože, já už asi pěknou řadu nefotila za účelem "já totiž chci fotit"..ale jen za účelem "to je otrava fotit lidi, kteří to chtějí." Tak trochu je mi to líto, vždycky to byl můj nejmilovanější koníček, a on vlastně pořád je, jen mám asi krizi. Jako je krize středního věku, tak bude krize i fotícího věku.  A já ani nechci být profešnl fotograf, co si hned založí stránku na fejsbůku a ukazuje svoje (ne)veledíla lidem, který ani nezná. K čemu? Teda, pro mě k čemu, nikdy jsem nechtěla fotit lidi na zakázku, chtěla jsem fotit fotky, který budou k zamyšlení. Ale o to vlastně teď vůbec, ale vůbec nejde!

Čím dál tím víc se propadám do krásy analogových foťáků. A já vlastně miluju všechno starší. Už tak si chci koupit starou videokameru. A pořád nevím, kde na to mám vzít peníze! A taky jak přesvědčit rodiče, že to není zbytečný kup a že já tím vlastně budu šťastná. A vůbec, jsou to moje peníze.. od rodičů.. ale moje! 

Sice doma už jeden analogový foťák mám, ale beztak, mně to asi nestačí. Třeba budu jednou taková ta stará rašple, co nebude mít 87 koček, ale 87 foťáků. Bájo vyhlídky. A bájo jako fakt bájo!

No, ale teď, ač jsem ve finanční krizi (kam ty peníze pořád strkám? Joaha, já mám to nerozbitný prasátko, herdex!) si chci koupit (a to si asi koupím kulový, co?) DIANU MINI (vrau, vrau na třetí!). Jakožto lomo, neskutečně malý a lehký (jak internet říká), foťák, u kterýho nezáleží na tom, jak moc profesionálně fotíš - jde o to zachytit okamžik jako takový, ne profesionální charakter toho všeho. Ve skutečnosti to má určených i pár pravidel, ale poslední pravidlo je ňáko, že to nemá pravidla, takže asi nic..

Tak jo, jdu snít o tom, jak jí držím v ruce. Jo, tak malá je! - vejde se jen do jedné ruky. Ááách

Zabedněná situace!

Myšlenkový tok

Jsem nevyspalá, po několika pokusech vyčistit si zuby a zbavit se zápachu, co mám v puse (nebo jsem už tak panaroidní a cítím to jen na oko?) naštvaná a zhnusená, otupělá a ježiši, já jsem vlastně teď všechno. Taky mě bolí celý tělo a myšlenky mě zabíjejí. Potřebuju psát, je to jako droga. Psát o kravinách. Anebo taky o včele. O vose? ach panebože, to je ubíjející, jsem smutná a veselá zároveň a hlavně se ocitám mimo chápání týhle místnosti (nebo sebe? Nechápu sebe? Někdy a nebo možná nikdy). Skočím si pro coca-colu do kuchyně, která prý pomáhá žaludkům v nouzi největší. Nevím jestli je to pravda, příval bublinek mi nedělá dobře už tak, a ještě teď? Ale jo, proč tomu nevěřit. Já Vám dneska uvěřím všechno! Jsem totiž trouba, zamilovaný trouba. Není to krásný? Trouba.. Ne, trouba nebudu, budu malý zamilovaný osel. A já o tom vlastně nechci psát. Už tak mě to postihuje ve snech, v myšlenkách.. panebože, myslím já vůbec na něco jinýho? Osle, osle! Ahaha, osel je dobrej.
Tak jo, z jinýho soudku. Jako zodpovědný student jdu hodit za hlavu všechny úkoly, věci k učení a vůbec, koho mohlo napadnout dát žákům středních škol úkoly?! Zvrácenost? Ne, budu ležet, u toho srkat coca-colu a těšit se na zítřejší pohledy "Jste nezodpovědný smrad".
A já si budu pouštět Dobu ledovou 4, protože to dítě, které ve mě žije přiživuju. To je jako, že nikdy nebudu nosit podpatky, i když bych to prý potřebovala. Jsem keckový dítě, neměňte to, co nezměníte! Mimo chápání, mimo realitu. Já vlastně nechci vyrůst. A to je zase jiná kapitola..
Ale to přeci nevadí.. nic z toho.
Teď jsem ještě hladová! A máme kuře. To není dobrý. Budu vegetarián? Asi těžko. Vegetarián na kuře? O to víc asi těžko.
Jdu být veselý, hladový, unavený, zamilovaný osel.
Ahoj!