KTERAK SE MALÁ HOLKA VYDALA DO SVĚTA

Fůůůů prachu, vítej blogerský světe! Opět.

Za 11 dní to budou již 3 MĚSÍCE (panebože, už, už?! Jak se to stalo, tímto poroučím času, aby se zastavil a nechal mě vydechnout! Come on!), co se ze mě stal malý cizinec v ANGLICKÉM KRÁLOVSTVÍ. A momentálně těžko stravuji, že už to jsou 3 měsíce. Jsem vyděšena.

Totiž, příběh je to jako z nějaké ošoupané knihy, kterou nikdo nečte, jenom ji používá jako podtácek pro své jídlo, neb ta kniha nikoho nebaví - nevyšla mi vysoká škola. Tahle malá holka si totiž dělala ambice na Karlovu univerzitu, tu prestižní pražskou vysokou, kam se hlásí miliarda lidí a přijmou only 60. Smutný příběh. Co Vám budu povídat, ten svůj marný neúspěch jsem probrečela u kilového pytle brambůrek a romantického filmu, na čež jsem se rozbrečela ještě víc, protože jsem nebyla přijata na vysokou, neměla jsem tam fanfárový život jako v tom filmu a navíc, NAVÍC, jsem byla ještě tlustá (jo, špatné rozpoložení, normálně se za tlustou nepovažuji. Ačkoli dneska jo. Od zítřka cvičím. Fakt!)
Má nátura se octla v depresivním stavu. Co teď? Jasně, vzali mě na sociologii, ééééj, jaká sláva. Nic proti vystudovaným/studujícím/chtějící být v budoucnu sociologům. Ono to může být fajn, ale ne pro mě. A rok zahodit na nějaké škole, jen abych udělala rodičovským radost, že je ze mě "vysokoškolák" - to se mi taky nelíbilo. Ale vlastně, v tu chvíli jsem si říkala, že mi beztak nic jinýho nezbude. Pokořena touto myšlenkou, započala jsem své letní prázdniny.

No, a pak nastal ten zlom. Mé dvě nejmilejší kamarádky celé prázdniny plánovaly odlet do UK, celý proces jsem prožívala s nimi, utěšovala jsem je, když z toho jejich rodičové nebyli šťastni, radila jim, co si koupit na cestu a těšila se s nimi, jak spolu uděláme na Silvestra výlet do centra. Ony dvě děvčata mi neustále vnucovala myšlenku, ať nasednu na letadlo s nimi, avšak já se tomu stále bránila. Jednoho dne jsem se však probudila s pocitem, že tu (rozuměj v Česku // mít dva domovy je občas věc matoucí) zůstat nemohu, neb by to byl život bezduchý a navíc bez dvou nejlepších kamarádek. Tak jsem si to tak sesumírovala v hlavě, až jsem všem oznámila, že LETÍÍÍÍÍM za dobrodružstvím taky!

No, mamina byla nasraná. A jak.

Z toho jsem byla taky nasraná a utvrdilo mě to akorát v tom, že chci odletět ještě víc (to by ještě scházelo, aby mi někdo ve 20 diktoval život a říkal mi, že půjdu na školu, kam nechcu. Pf!).
Naštěstí se to urovnalo, mamina si uvědomila, že mi bránit nemůže a tak to se mnou začala prožívat. Vskutku, zařizování nebylo mnoho, ale dokopat se k tomu. Sehnat si pojištění, projít si všemi vyšetřeními, aka zubař (ooo jaké peklo to bylo jít k zubaři o měsíc dřív, to dočista rozhodila moji náturu. Fuj fuj) a jim podobný, udělat mega rozlučkovou párty, na kterou nikdo nepřijde. Bylo toho hafo. Popraly jsme se s tím však statečně a vyšly jsme z toho jako hrdinové, co si kupovaly letenky na poslední chvíli za 700 korun. Ale jo, s odbavením to bylo dražší, to zase kecat nebudu.

Den odletu, den velkých slz a velkého loučení. Myslí Ti běhá jen "sakra, sakra, blbko, co to děláš?!!!" a no, chceš zůstat doma, brečíš jen při myšlence, že si půl roku nelehneš do své postele (a je Ti z toho upřímně zle!) a no, velký krok, moc velký pro tak malou holku. Ale jednou to přijít muselo. A tak teda jedeš, vstříc dobrodružství, vstříc velkému ptáku, teda, letadlu.

A pak to přijde. Stojíš v 1 ráno, tedy jakože v 1 am na chodníku, za vydatného deště, před barákem, kterýmu teď máš říkat "domov" a čekáš, až Ti týpek, kterýmu leze pupek z trika vyndá kufry. Ano, ano, první dojem je důležitý.
My holky z Česka se ale jen tak nedáme, přeci. Nejsme bábovky.

Tož, aby si tu pracoval, potřebuješ NINo. Číslo, na který čekáš asi miliardu let a ještě pár dnů navíc a bez kterého Ti tu nikdo nedá práci (a pak se to komplikuje i tím, že si nemůžeš otevřít bankovní účet, když nemáš práci, ale práci Ti nikdo nedá bez NINa a bankovního účtu. Cože? R u kidding me?! O Anglie, zamysli se nad sebou, jak asi komplikuješ život přistěhovalcům. Okay, možná trochu chápu, proč chce UK odejít z EU, národnostní menšiny se tu vážně začínají stávat většinou).
Takže na NINo čekáme. Co na to říct, peníze v peněžence díky drahé dopravě a potřebě jíst rychle ubývají a já se tak ze začátku ocitám v lehké dépresi. Kor když poslední cash dám za hnusnou pizzu od nějakýho divnýho Řeka, kterýmu nerozumím ani ň.
VÍTEJ V ANGLII, jsi oficiálně v prdeli.

Dobře, jsme sakra luckeři, máme fajn spolubydlící. Druhý týden pracujeme všechny. Ale na černo (strašně moc hlasitý a protáhlý PŠŠŠŠT). A práce to taky není světová. Jsme car-wash hůvrováči a myči aut. Myčka aut (ruční) je tu dost velký byznys, a tak jsme součástí toho všeho.

Po měsíci to ale začíná být už pěkný voser, mluvím-li za sebe. 10 hodin denně, 6 dní v týdnu jenom hůvrovat auta. Inu, pak už je i normální věc probudit se několikrát za noc s tím, že necítíš ruku, nebo že ji cítíš až moc, tak ji musíš procvičit, aby druhý den byla ready na další špinavá auta. A to že Angláni jsou hovada největšího rázu. Možná jsou zdvořilý a v top 10 nejpoužívanějších slov se "sorry" rozhodně objeví, ale čistotní? No way! Jejich auta = jejich smetiště. Třeba ohlodaný kosti z kfc zapadlý za sedačkou, popcorn (že to není tak špatný? Ale je, když ten popcorn pokaždý ucpe hůvrovač. Teda, luxovač, Lux? Hůvr je fajn slovo, není?), HRANOLKY (óó ano, jsou to velcí milovníci mekáče!), papíry, papíry, zase papíry, tráva (a nemyslím tu, co roste na zemi), cigarety... DO-BY-TCI. To se pak nikdo nemůže divit, že chodíš jak do práce, tak i z práce s odporem a modlíš se za novou práci. Která samozřejmě nepřichází, protože nemáš NINo. O bože, Anglie, už mě zase sereš.

A pak ten moment přijde, ten očekávaný moment! Přijde Ti NINo, brečíš, každýho objímáš a říkáš si "teď se můj život od základu změní." a KULOVÝ. Hah, další měsíc na myčce, rozdáváš CV jak jen můžeš, propadáš panice a ubíráš se k myšlenkám aka; "Seru na to, tenhle život není pro mě, pojedu domů!!" - nicméně pak přijde ta racionální část Tebe a říkáš si "Co ale doma?" - začarovaný kruh, kdy nevíš, co se svým životem. Haha, ale máš tu podporu ve svých best friends, koupíš víno za 6 liber u Turka, zelený Pringles a opíjíš mysl, smysly, nafukuješ pupek, ale je Ti fajn. Aspoň na chvíli. Nicméně pořád je tu malá jiskra, co v Tobě hoří; MYČKA MĚ NEZNIČÍ!

A myčka mě nezničila! Vánoční zázrak se stal, vskutku ano. Teď budu znít jako nějaký ten týpek, co věří v Boha a v osud /byť v osud fakt věřím, to jo. A karma, to je věc, panečku.
neboť jdu napsat "osud tomu chtěl, abych šla do COSTY, kterou mám 10 minut od domova (je to dlouhej příběh o zapomenuté Oyster cardce, šopingu a no, (ne)kuráži. Fakt dlouhej.).

A co?

A tak jsem od 1. ledna 2015 Barista in training v Costě.

Držím si pěsti (pro štěstí!), ať to zvládnu, když o kávě nemám ani šajna. Držte mi pěsti taky, ať tu vydržím ještě další 3 měsíce. A třeba i dýl.

Čabas z Anglie, přátelé.

Helou školo

Ležím v posteli a tuším, že to bude zase jedna z těch mnoha neděl, kdy budu přemýšlet o všem možným i nemožným a nebudu moci usnout. Což mě bude přivádět do stavu naprosté zoufalosti, protože druhý den je přeci škola a já musím vstávat brzy, abych si našla to nejlepší místo v zadní lavici, kde na mě nikdo neuvidí, protože jsem malá!
A přeci jen nemám špatnou náladu, i když má dvouměsíční aktivita byla silně pod bodem mrazu, knížky leží pod tunou prachu a skrz na skrz své spolužáky nemám moc ráda. Navíc přichází čtvrťák, velká věc, jsou z nás mazáci střední školy, což je velká a důležitá role, ale beztak mě nějaký prvák pošle do míst, kam se nikdo nechce dobrovolně podívat, protože autorita je pryč a dnešní mládež, co si budeme povídat, stojí za starou bačkoru. To bude tak skvostný rok plných urážek a nesmyslných argumentů, proč prostě musejí mít na stužkách všechny odstíny růžové - asi aby jim to ladilo s oblečením, i když, pěkně prosím, ony nejsou bárbíny, jsou to jen děsné rebelky. Na druhé straně lidi, kterým je to vesměs jedno, ale jsou moc znuděný, tak budou opovrhovat se vším. Pak tam budu já, takže si udělám miliardu nepřátel, protože já růžovou mít nebudu a bezpáteřní nudiče pošlu do již zmíněných míst.
Ale ono to bude dobrý, snad si naštěstí můžu říkat "už jen rok", pak je sice budoucnost nejistá, peněz moc nemám a moc nadšená z vysoký nejsem. To bude paráda, hlavně to opět nechat až na pokraj neřešitelnosti, a pak se z toho jednoduše zbláznit. Ale to bude už rok 2014, to bude zase úplně jiný rok.
Hlavně udělat maturitu, panebože.

Zapadající fotky

Dneska bych mohla udělat zase článek ne tolik o kecání neustále se opakujících nesmyslů, ale spíše o fotkách, které jsou vlastně taky pořád to jedno a samý. Když já si nemůžu pomoci!

Jelikož ráda jezdím na kole, které už vlastně má své jméno, Šervůd vznešený, z modrého těsta zrozený! I když po roce brázdění krajin, nerovných úseků a nekonečných pádů, kdy Šervůd neměl jméno, jsem si zvykla mu šeptat do jeho nevyvinutých uší "kolo moje, jeď, jeď!".. ale to je zase jiná kapitola, to by mohl vyprávět sám Šervůd, ale teď odpočívá v domečku na dva západy zamčeném. Ajo, jelikož ráda jezdím na kole.. vypadla mi myšlenka. No, asi že ráda jezdím na kole.

Když se k tomu přidá má vášeň fotografická, i když amatérská, naladí se dobrá hudba, načasuje se doba západu, je to prostě ráj. I když, v našem městě vedou všechny cesty do kopce, tudíž si tuto krásu většinou užívám zpocená, ufuněná a bažící po vodě!

Dneska jsem takovou potřebu vyjet si ven dostala. A tak se stalo, že mě štíplo něco pod oko, což zapříčinilo, že vypadám jako kulich, což znamená "panebože, vždyť já vypadám jako kretén!", radostně jsem skákala a tančila na poli při zapadajícím slunci za věrného publika sklízečů obilí a vyfotila pár těch fotek, se kterými se jdu sem chlubit.
[A teď tajně budu doufat, že se Vám budou líbit, abych se mohla cítit líp, když už kvůli tomu mám ten štípanec!]

Ádié

Svět pohledů!

Jsem tu, zase! Nevím o čem psát. Zase! Strašný koloběh života. A vlastně víím, vím!

Už kdysi jsem Vám tu, na této stránce, cpala své názory ohledně psaní dopisů, za což jsem strašně ráda, protože díky tomu jsem si našla dopisního kamarádíčka, za kterého klidně zaplatím za známku 13 kaček s úsměvem, i když v mé pravé podstatě schované za tím mým ksichtem to vře! Ale jo, psaní dopisů je skvělá věc. Ale začínám přičichat i k posílání pohledů. Kdysi dávno mi kamarád doporučil jednu stránku, kde udáte svoji adresu a začnete posílat lidem pohledy s tím, že když jeden pošlete, zaručeně se Vám jeden vrátí (vlastně ne moc zaručeně, lidi jsou chcípáci a třeba Vám ani neodepíšou - život je boj, ale pro Vaše potěšení, můžete si na ně flusnout). Já jsem teda zatím jen amatéros, co poslal jeden pohled určený nějaké paní do Německa. Posléze jsem to ihned vypustila z hlavy, protože život je teď chaotický a já bojuji se svoji vlastní hlavou, která mě sžírá děsivými myšlenkami a fu, mizím z cesty pohledů, někdo mě musí praštit! Ale zpátky k tomu důležitému faktu, že mi dneska přišel pohled až z Japonska, mnou milovaného Japonska. No páni, jaká radost mnou projela! A to byste nevěřili, jaký tam mají nádherný známky, ne jako my, s hlavounem prezidentským!

Co si budeme povídat, tak mě to sebralo, že jsem hned koupila pohled se známkou, naškrábala pár hloupých vět a vyžádala si adresu. A další dopis putuje do Ruska!
A doufám, že mi někdo pošle dopis z Nového Zélandu. To by byla panečku pecka! 

Ajo, kdyby někdo z Vás měl zájem, tady je stránka se všemi informacemi!

http://www.postcrossing.com/about/CZ

šťastné dopisování!

FILM

Nespím, i když bych ráda, v krvi 3 hodiny spánku, mám asi skoro infarkt a svědí mě noha. A ta noha se teď jeví nejhůř, uááá, jdu se poškrábat. 

Po roce jsem konečně dofotila film z foťáku a dneska jsem si šla pro výsledky. Vskutku, po roce se snadno zapomene, co se člověk všechno snažil zachytit. Ale páni, ty peníze v tom. Asi od toho na chvíli opustím, přeci jen, v týhle krizový době (kdy se mi navíc rozbily sluchátka - začínám si myslet, že páchají úmyslnou sebevraždu,.. nebo fakt nevím) nemám peněz nazbyt. Chmm, a celkově to teď stojí za starou bačkoru. A za starou bačkoru to ještě stát bude. Uáá, zíívy zív, tak jo, nějaká moje "veledíla" takhle na (dobrou) noc!

Fotky z Marsu.. teda, z lesa

Jsem smutná, unavená a bolí mě zub. Ideální kombinace pro středu. S tím zubem to snad nebude tak horký, žvýkám totiž žvýkačku jako ďas.
Z nudy, co na mě byla seslána vyšší mocí (nebo zákeřným zlounem) jsem se rozhodla sem něco napsat. jelikož ale na to vůbec nemám náladu, tak mě trklo, že jsem se dlouho nepodělila o žádný fotky. Naposledy jsem teda fotila týden zpátky, jakožto samu sebe.. v lese, úúú. Ne, není to vůbec děsivý, jasný, chápu. Ale děsivý bylo, jak jsem z toho byla spocená, cesta k lesům vede totiž přes vysoké kopce a nebezpečné troly!
Ale pot nebyl to jediný. Těch havětí žijících v lesích, především pak komárů (proč nikdy v lese nepotkám srnku? néé, mě musí napadnout tlupa komárů - karmo?!)
Ach bože, jdu spát.

 mám být jako já

 depreséé

 točím se a představuju si, jak se netočím

 tady se jakože usmívám a ukazuju výstřih!

 to nejsem já

 můj ze slámy udělaný vlas

 prohýbám se a chytám se za hlavu v domnění, že jsem seksi seksindlll

 les lesovitý

 nohy numero I.

nohy numero II.

Pondělí

Táhnu se, s mým dnem, je pondělí? Jo, a tak se táhnu s pondělkem..

Ono je to totiž moc teplý den, takový neobvyklý na pondělí (leda by nebylo pondělí, to pak jo). I když pondělí asi může být lecjaký. Ale mně se ven nechce. Už jen proto, že nechtěně musím sedět u počítače a upravovat v přepočtu 500 fotek ze svatby, na který jsem nedávno byla (jako hlavní fotograf, jak já byla nervózní! Nehty mi naštěstí už zase začínají dorůstat, situace se uklidňuje a já můžu pokračovat dál), ale do toho se mi moc nechce, protože prostě takový množství fotek je děsící a můj malý mozeček dává přednost schovávat se na téhle stránce, kterou si čas od času někdo přečte, s vědomím, že jsem kretén, protože ty fotky mám mít do středy hotový. A ono je pondělí, ježišiii! Hluboký nádech, výdech, klid, klídeček..

No, než se k tomu dostanu, určitě stihnu zhlédnout nového Dextera a nevěřícně kroutit hlavou nad tím, jak mu to zase všechno prochází a jak je to všechno strašně na hlavu, poté snad i jeden díl American Horror Story, i když je to strašně zvláštní seriál a já nevím, proč u něj vůbec plýtvám časem, - proč neupravuješ fotky, co? - se kterým beztak nevím, jak mám naložit. Jak je to možný? Jsou prázdniny a všichni lenoši světa prostě ignorují moji maličkost. Haló, já jsem tady!

A tak já to půjdu teda upravovat, ale až fakt po té náloži seriálů, bez toho to asi nejde plán je plán.
Pak začnu s mým supr-ultra-tajným plánem. Upoutala jsem Vaši pozornost? Ahaha, tůdle, to až zase jindy, aspoň budu mít námět na článek, když už se i tady jevím jako absolutní pakoš a lenoch a hňupák, co si sem píše jen a jen kraviny. Bláááho, jdu, čááágo