KTERAK SE MALÁ HOLKA VYDALA DO SVĚTA

Fůůůů prachu, vítej blogerský světe! Opět.

Za 11 dní to budou již 3 MĚSÍCE (panebože, už, už?! Jak se to stalo, tímto poroučím času, aby se zastavil a nechal mě vydechnout! Come on!), co se ze mě stal malý cizinec v ANGLICKÉM KRÁLOVSTVÍ. A momentálně těžko stravuji, že už to jsou 3 měsíce. Jsem vyděšena.

Totiž, příběh je to jako z nějaké ošoupané knihy, kterou nikdo nečte, jenom ji používá jako podtácek pro své jídlo, neb ta kniha nikoho nebaví - nevyšla mi vysoká škola. Tahle malá holka si totiž dělala ambice na Karlovu univerzitu, tu prestižní pražskou vysokou, kam se hlásí miliarda lidí a přijmou only 60. Smutný příběh. Co Vám budu povídat, ten svůj marný neúspěch jsem probrečela u kilového pytle brambůrek a romantického filmu, na čež jsem se rozbrečela ještě víc, protože jsem nebyla přijata na vysokou, neměla jsem tam fanfárový život jako v tom filmu a navíc, NAVÍC, jsem byla ještě tlustá (jo, špatné rozpoložení, normálně se za tlustou nepovažuji. Ačkoli dneska jo. Od zítřka cvičím. Fakt!)
Má nátura se octla v depresivním stavu. Co teď? Jasně, vzali mě na sociologii, ééééj, jaká sláva. Nic proti vystudovaným/studujícím/chtějící být v budoucnu sociologům. Ono to může být fajn, ale ne pro mě. A rok zahodit na nějaké škole, jen abych udělala rodičovským radost, že je ze mě "vysokoškolák" - to se mi taky nelíbilo. Ale vlastně, v tu chvíli jsem si říkala, že mi beztak nic jinýho nezbude. Pokořena touto myšlenkou, započala jsem své letní prázdniny.

No, a pak nastal ten zlom. Mé dvě nejmilejší kamarádky celé prázdniny plánovaly odlet do UK, celý proces jsem prožívala s nimi, utěšovala jsem je, když z toho jejich rodičové nebyli šťastni, radila jim, co si koupit na cestu a těšila se s nimi, jak spolu uděláme na Silvestra výlet do centra. Ony dvě děvčata mi neustále vnucovala myšlenku, ať nasednu na letadlo s nimi, avšak já se tomu stále bránila. Jednoho dne jsem se však probudila s pocitem, že tu (rozuměj v Česku // mít dva domovy je občas věc matoucí) zůstat nemohu, neb by to byl život bezduchý a navíc bez dvou nejlepších kamarádek. Tak jsem si to tak sesumírovala v hlavě, až jsem všem oznámila, že LETÍÍÍÍÍM za dobrodružstvím taky!

No, mamina byla nasraná. A jak.

Z toho jsem byla taky nasraná a utvrdilo mě to akorát v tom, že chci odletět ještě víc (to by ještě scházelo, aby mi někdo ve 20 diktoval život a říkal mi, že půjdu na školu, kam nechcu. Pf!).
Naštěstí se to urovnalo, mamina si uvědomila, že mi bránit nemůže a tak to se mnou začala prožívat. Vskutku, zařizování nebylo mnoho, ale dokopat se k tomu. Sehnat si pojištění, projít si všemi vyšetřeními, aka zubař (ooo jaké peklo to bylo jít k zubaři o měsíc dřív, to dočista rozhodila moji náturu. Fuj fuj) a jim podobný, udělat mega rozlučkovou párty, na kterou nikdo nepřijde. Bylo toho hafo. Popraly jsme se s tím však statečně a vyšly jsme z toho jako hrdinové, co si kupovaly letenky na poslední chvíli za 700 korun. Ale jo, s odbavením to bylo dražší, to zase kecat nebudu.

Den odletu, den velkých slz a velkého loučení. Myslí Ti běhá jen "sakra, sakra, blbko, co to děláš?!!!" a no, chceš zůstat doma, brečíš jen při myšlence, že si půl roku nelehneš do své postele (a je Ti z toho upřímně zle!) a no, velký krok, moc velký pro tak malou holku. Ale jednou to přijít muselo. A tak teda jedeš, vstříc dobrodružství, vstříc velkému ptáku, teda, letadlu.

A pak to přijde. Stojíš v 1 ráno, tedy jakože v 1 am na chodníku, za vydatného deště, před barákem, kterýmu teď máš říkat "domov" a čekáš, až Ti týpek, kterýmu leze pupek z trika vyndá kufry. Ano, ano, první dojem je důležitý.
My holky z Česka se ale jen tak nedáme, přeci. Nejsme bábovky.

Tož, aby si tu pracoval, potřebuješ NINo. Číslo, na který čekáš asi miliardu let a ještě pár dnů navíc a bez kterého Ti tu nikdo nedá práci (a pak se to komplikuje i tím, že si nemůžeš otevřít bankovní účet, když nemáš práci, ale práci Ti nikdo nedá bez NINa a bankovního účtu. Cože? R u kidding me?! O Anglie, zamysli se nad sebou, jak asi komplikuješ život přistěhovalcům. Okay, možná trochu chápu, proč chce UK odejít z EU, národnostní menšiny se tu vážně začínají stávat většinou).
Takže na NINo čekáme. Co na to říct, peníze v peněžence díky drahé dopravě a potřebě jíst rychle ubývají a já se tak ze začátku ocitám v lehké dépresi. Kor když poslední cash dám za hnusnou pizzu od nějakýho divnýho Řeka, kterýmu nerozumím ani ň.
VÍTEJ V ANGLII, jsi oficiálně v prdeli.

Dobře, jsme sakra luckeři, máme fajn spolubydlící. Druhý týden pracujeme všechny. Ale na černo (strašně moc hlasitý a protáhlý PŠŠŠŠT). A práce to taky není světová. Jsme car-wash hůvrováči a myči aut. Myčka aut (ruční) je tu dost velký byznys, a tak jsme součástí toho všeho.

Po měsíci to ale začíná být už pěkný voser, mluvím-li za sebe. 10 hodin denně, 6 dní v týdnu jenom hůvrovat auta. Inu, pak už je i normální věc probudit se několikrát za noc s tím, že necítíš ruku, nebo že ji cítíš až moc, tak ji musíš procvičit, aby druhý den byla ready na další špinavá auta. A to že Angláni jsou hovada největšího rázu. Možná jsou zdvořilý a v top 10 nejpoužívanějších slov se "sorry" rozhodně objeví, ale čistotní? No way! Jejich auta = jejich smetiště. Třeba ohlodaný kosti z kfc zapadlý za sedačkou, popcorn (že to není tak špatný? Ale je, když ten popcorn pokaždý ucpe hůvrovač. Teda, luxovač, Lux? Hůvr je fajn slovo, není?), HRANOLKY (óó ano, jsou to velcí milovníci mekáče!), papíry, papíry, zase papíry, tráva (a nemyslím tu, co roste na zemi), cigarety... DO-BY-TCI. To se pak nikdo nemůže divit, že chodíš jak do práce, tak i z práce s odporem a modlíš se za novou práci. Která samozřejmě nepřichází, protože nemáš NINo. O bože, Anglie, už mě zase sereš.

A pak ten moment přijde, ten očekávaný moment! Přijde Ti NINo, brečíš, každýho objímáš a říkáš si "teď se můj život od základu změní." a KULOVÝ. Hah, další měsíc na myčce, rozdáváš CV jak jen můžeš, propadáš panice a ubíráš se k myšlenkám aka; "Seru na to, tenhle život není pro mě, pojedu domů!!" - nicméně pak přijde ta racionální část Tebe a říkáš si "Co ale doma?" - začarovaný kruh, kdy nevíš, co se svým životem. Haha, ale máš tu podporu ve svých best friends, koupíš víno za 6 liber u Turka, zelený Pringles a opíjíš mysl, smysly, nafukuješ pupek, ale je Ti fajn. Aspoň na chvíli. Nicméně pořád je tu malá jiskra, co v Tobě hoří; MYČKA MĚ NEZNIČÍ!

A myčka mě nezničila! Vánoční zázrak se stal, vskutku ano. Teď budu znít jako nějaký ten týpek, co věří v Boha a v osud /byť v osud fakt věřím, to jo. A karma, to je věc, panečku.
neboť jdu napsat "osud tomu chtěl, abych šla do COSTY, kterou mám 10 minut od domova (je to dlouhej příběh o zapomenuté Oyster cardce, šopingu a no, (ne)kuráži. Fakt dlouhej.).

A co?

A tak jsem od 1. ledna 2015 Barista in training v Costě.

Držím si pěsti (pro štěstí!), ať to zvládnu, když o kávě nemám ani šajna. Držte mi pěsti taky, ať tu vydržím ještě další 3 měsíce. A třeba i dýl.

Čabas z Anglie, přátelé.