Jsem strašný neřád, co to tady až moc neslušně ignoruje. Ale ten neřád je prostě a jednoduše v neustálém kruhu dění, ze kterého není úniku. A podaří-li se mu to, je tam zase vcucnut. To, že sem píšu znamená, že jsem z kola ven. Na chvíli. Sláva klidné duši, která popíjí vodu a poslouchá Foals - jo, jsem to já!
Vlastně ani nevím, co sem mám napsat. Vlastně je mi šumák, jestli to někdo bude číst, a jestli ano, tak třeba i následně kritizovat ve smyslu "holka, co plácá nesmysly a utváří si tak vlastní vesmír plného čirého šílenství" - a to by se mi vlastně líbilo, heh - anebo prostě a jednoduše tady přes-t-a-n-e č--í--s--t....
A pokud Vás to třeba i trochu zajímá, tak já Vám něco hezkýho napíšu. Třeba to, jak jsem se dostala k Foals, které jsem ještě před nedávným týdnem neznala, snad jen z doslechu! Já totiž strávila hezký, přehezký týden na jednom festivale, který již po 19 let nese jméno ROCK FOR PEOPLE. No a ten festival (i když podle názvu by měl nést do srdcí festivalových nadšenců jen a jen rock) přivezl na první týden v červenci do Hradce Králové neskutečná jména, jako 30 Seconds to Mars (z nichž jsem se málem počůrala, až tak!), Billy Talent, Klaxons či (pro mě tehdy ještě neznámé) Foals. A tak jsem se do nich zamilovala. Jak uklidňující a skvělá hudba! A ještě jeden tip pro Vás mám! jedná se o začínající kapelu, která si říká BLACKOUT PROBLEMS, pochází z Německa, avšak zpívá po anglicku (a dobře!) a jejich písničky jsou prostě takové, které z hlavy nevyženete. Pusťte a milujte. A pak mi třeba i děkujte!
Toť vše z rokáče, víc Vám vyzrazovat nebudu, jednak proto, že se mi nechce a jednak proto, že to asi nikoho nezajímá.
Další věc je, že se mi blíží narozeniny. K velké radosti (či smutku) mi bude už za 2 dny (! - šmankote) devatenáct let, což mi přijde strašně krutý, protože už jen jeden rok (a dva dny) budu moci tvrdit, že jsem příslušník skupiny náctiletých, co si myslí, že jim patří svět, bez starostí a bez touhy plánovat si život. Jo, beztak starosti mám a život si plánuju.. leč nereálně, ale plánuju, ale to je fuk, prostě jsem pořád nějaká ta náctiletá holka. Pak budu.. co budu? -cetiletá? to se mě bude držet už celý život. Leda bych se dožila stovky. Ale tak si ještě moc nefandím. Ježiši, to je schíza, co blbnu. Kruh dění. Jasně. ehm, no a já budu slavit, protože snad poprvý v životě mi chce někdo uspořádat oslavu, sice jen skromnou, ale panebože, já jsem tak ráda. Jen mezi námi, neprahla jsem po tom tak moc a americký oslavy s poníky mi přijdou ujetý (ale máte-li poníka, klidně mi ho pošlete) a lehce neosobní.. snad i pro boháče, co nevědí, kam vrazit peníze (já spořím, aby se vědělo), ale to, že si dá někdo práci a vymyslí nějakou spešl akci jen a jen pro mě? Jééé, to bude určitě krásný a já budu tak hépy, že o tom sem pak napíšu. A to vše mě čeká zítra, tedy poslední osmanáctkovej den.
A to je asi vše, co jsem chtěla napsat. A jestli to nedává smysl.. tak pardón.
Žádné komentáře:
Okomentovat