Jsem strašný neřád, co to tady až moc neslušně ignoruje. Ale ten neřád je prostě a jednoduše v neustálém kruhu dění, ze kterého není úniku. A podaří-li se mu to, je tam zase vcucnut. To, že sem píšu znamená, že jsem z kola ven. Na chvíli. Sláva klidné duši, která popíjí vodu a poslouchá Foals - jo, jsem to já!
Vlastně ani nevím, co sem mám napsat. Vlastně je mi šumák, jestli to někdo bude číst, a jestli ano, tak třeba i následně kritizovat ve smyslu "holka, co plácá nesmysly a utváří si tak vlastní vesmír plného čirého šílenství" - a to by se mi vlastně líbilo, heh - anebo prostě a jednoduše tady přes-t-a-n-e č--í--s--t....
A pokud Vás to třeba i trochu zajímá, tak já Vám něco hezkýho napíšu. Třeba to, jak jsem se dostala k Foals, které jsem ještě před nedávným týdnem neznala, snad jen z doslechu! Já totiž strávila hezký, přehezký týden na jednom festivale, který již po 19 let nese jméno ROCK FOR PEOPLE. No a ten festival (i když podle názvu by měl nést do srdcí festivalových nadšenců jen a jen rock) přivezl na první týden v červenci do Hradce Králové neskutečná jména, jako 30 Seconds to Mars (z nichž jsem se málem počůrala, až tak!), Billy Talent, Klaxons či (pro mě tehdy ještě neznámé) Foals. A tak jsem se do nich zamilovala. Jak uklidňující a skvělá hudba! A ještě jeden tip pro Vás mám! jedná se o začínající kapelu, která si říká BLACKOUT PROBLEMS, pochází z Německa, avšak zpívá po anglicku (a dobře!) a jejich písničky jsou prostě takové, které z hlavy nevyženete. Pusťte a milujte. A pak mi třeba i děkujte!
Toť vše z rokáče, víc Vám vyzrazovat nebudu, jednak proto, že se mi nechce a jednak proto, že to asi nikoho nezajímá.
Další věc je, že se mi blíží narozeniny. K velké radosti (či smutku) mi bude už za 2 dny (! - šmankote) devatenáct let, což mi přijde strašně krutý, protože už jen jeden rok (a dva dny) budu moci tvrdit, že jsem příslušník skupiny náctiletých, co si myslí, že jim patří svět, bez starostí a bez touhy plánovat si život. Jo, beztak starosti mám a život si plánuju.. leč nereálně, ale plánuju, ale to je fuk, prostě jsem pořád nějaká ta náctiletá holka. Pak budu.. co budu? -cetiletá? to se mě bude držet už celý život. Leda bych se dožila stovky. Ale tak si ještě moc nefandím. Ježiši, to je schíza, co blbnu. Kruh dění. Jasně. ehm, no a já budu slavit, protože snad poprvý v životě mi chce někdo uspořádat oslavu, sice jen skromnou, ale panebože, já jsem tak ráda. Jen mezi námi, neprahla jsem po tom tak moc a americký oslavy s poníky mi přijdou ujetý (ale máte-li poníka, klidně mi ho pošlete) a lehce neosobní.. snad i pro boháče, co nevědí, kam vrazit peníze (já spořím, aby se vědělo), ale to, že si dá někdo práci a vymyslí nějakou spešl akci jen a jen pro mě? Jééé, to bude určitě krásný a já budu tak hépy, že o tom sem pak napíšu. A to vše mě čeká zítra, tedy poslední osmanáctkovej den.
A to je asi vše, co jsem chtěla napsat. A jestli to nedává smysl.. tak pardón.
středa 10. července 2013
neděle 30. června 2013
Dobrodružná cesta s pořadovým číslem JEDNA
Už je tomu týden, co jsme se vydali v rámci školy na výlet do Newcastlu v Anglii. Uteklo to jak voda a já tady teď sedím jak hromádka neštěstí a v myšlenkách se vracím pořád zpátky..
No, a abych se alespoň trochu odreagovala a to svoje snění zužitkovala, napíšu tady o tom článek, avšak jen krátký, všechno podstatný ví můj deníček, to asi stačí (ajo, deníček je něco víc než Vy!)
Jak už jsem psala, začalo to v neděli minulého týdne, kdy se parta 6 roztřesených studentů, v doprovodu dvou učitelek, vydala na dobrodružnou cestu do Newcastlu. Ač jsme věděli, co přesně kdy budeme dělat, byli jsme z toho lehce mimo, spíše v dobrém slova smyslu, ač mé vyvádění během cesty asi nikoho během cesty šťastným nedělalo (musím se naučit být tišší!), nedá se ale říci, že jsme se báli. Tahle cesta do neznáma pro nás byla obrovským dobrodružstvím. Nebo tedy alespoň pro mě.
Po příletu jsme byli ubytováni v naprosto luxusním hotelu s tím, že vše, co za ty 4 dny provedeme, sníme, vypijeme a snad i projedeme hradí jejich škola, která je spřátelená s tou naší (a díky tomu to vlastně celý vzniklo!). Co si budeme nalhávat, žili jsme si fakt fanfrfárově!
Do čtvrtka jsme měli vymezené aktivity a vskutku, bylo to famózní, ani chvilku jsme se nenudili a vždycky jsme odjížděli zpátky do hotelu s pocitem naprosté pohody, štěstí, radosti.. no, prostě neuvěřitelné zážitky! Ale to sem psát nebudu, to by bylo na moc dlouho, navíc bych se možná zase dostala do stavu chytání slz ve vzduchu, a to nechci!
Co na tom bylo ale nejkrásnější, že si na nás udělali čas kamarádi z dávných let, které jsme díky spřátelení škol poznali dva roky zpátky. Vybudovali jsme si k nim úžasný vztah a věřím, že oni k nám taktéž. ty 4 dny, ač krátké, překrátké, byly možná o to úžasnější, že je s námi prožili oni! Samozřejmě, potkali jsme i další, nové tváře, avšak na tohle přátelství to prostě nemá. Achjo. Nejsmutnější na tom možná je to, že mi tyhle lidi scházejí víc, než třeba mí spolužáci. A to jsem s nimi strávila cerka 8 dní.
Na víc nemám. Jsem z toho pořád taková mizerná, ale věřím, že se naše cesty ještě zkříží. Snad i proto, že už si začínám házet do prasátka peníze na letenku, haha. Těžko říct, jestli zrovna padne na tohle, ale jo, my se tam prostě ještě podíváme a zažijeme zase neskutečný věci s neskutečnými lidmi ♥
No, a abych se alespoň trochu odreagovala a to svoje snění zužitkovala, napíšu tady o tom článek, avšak jen krátký, všechno podstatný ví můj deníček, to asi stačí (ajo, deníček je něco víc než Vy!)
Jak už jsem psala, začalo to v neděli minulého týdne, kdy se parta 6 roztřesených studentů, v doprovodu dvou učitelek, vydala na dobrodružnou cestu do Newcastlu. Ač jsme věděli, co přesně kdy budeme dělat, byli jsme z toho lehce mimo, spíše v dobrém slova smyslu, ač mé vyvádění během cesty asi nikoho během cesty šťastným nedělalo (musím se naučit být tišší!), nedá se ale říci, že jsme se báli. Tahle cesta do neznáma pro nás byla obrovským dobrodružstvím. Nebo tedy alespoň pro mě.
Po příletu jsme byli ubytováni v naprosto luxusním hotelu s tím, že vše, co za ty 4 dny provedeme, sníme, vypijeme a snad i projedeme hradí jejich škola, která je spřátelená s tou naší (a díky tomu to vlastně celý vzniklo!). Co si budeme nalhávat, žili jsme si fakt fanfrfárově!
Do čtvrtka jsme měli vymezené aktivity a vskutku, bylo to famózní, ani chvilku jsme se nenudili a vždycky jsme odjížděli zpátky do hotelu s pocitem naprosté pohody, štěstí, radosti.. no, prostě neuvěřitelné zážitky! Ale to sem psát nebudu, to by bylo na moc dlouho, navíc bych se možná zase dostala do stavu chytání slz ve vzduchu, a to nechci!
Co na tom bylo ale nejkrásnější, že si na nás udělali čas kamarádi z dávných let, které jsme díky spřátelení škol poznali dva roky zpátky. Vybudovali jsme si k nim úžasný vztah a věřím, že oni k nám taktéž. ty 4 dny, ač krátké, překrátké, byly možná o to úžasnější, že je s námi prožili oni! Samozřejmě, potkali jsme i další, nové tváře, avšak na tohle přátelství to prostě nemá. Achjo. Nejsmutnější na tom možná je to, že mi tyhle lidi scházejí víc, než třeba mí spolužáci. A to jsem s nimi strávila cerka 8 dní.
Na víc nemám. Jsem z toho pořád taková mizerná, ale věřím, že se naše cesty ještě zkříží. Snad i proto, že už si začínám házet do prasátka peníze na letenku, haha. Těžko říct, jestli zrovna padne na tohle, ale jo, my se tam prostě ještě podíváme a zažijeme zase neskutečný věci s neskutečnými lidmi ♥
čtvrtek 13. června 2013
UDĚLEJ DOBRÝ SKUTEK, STAČÍ MÁLO
Tak jo, uvidíme, jestli tahle stránka může přinést i nějaký užitek.
Kamarád jede v srpnu za poznáním do Afriky, přičemž chce pomoci lidem v Bani. Zároveň ale potřebuje pomoc ostatních, neb sám na to nestačí. Však si to sami přečtěte:
Asociace Pamtiral'm Jamu se nachází v Bani na severu Burkiny Faso, kde byla založena Nouhoumem Cissé v roce 2007. Asociace je financována zisky turistického ubytovacího zařízení Le Nomade v samotném Bani. Pomocí těchto peněz asociace podporuje školní docházku dětí, vzdělávání a osvětu místních mladistvých. Mezi léty 2007 a 2012 organizace realizovala mnoho aktivit, mezi všemi lze uvést vzdělání 18 dětí, založení knihovny a domova mládeže, kavárny a kina.
Vesnice Bani se svými 4000 obyvateli nezapadá do standardu sahelských osad, disponuje kultuním bohatstvím, které stojí za to udržovat - více na http://
Obracíme se na vás s prosbou o pomoc v pokračování projektu, tentokráte budou finanční prostředky použity na výstavbu kulturního centra. Rozvoj komunity s sebou nese spolehlivější údržbu kulturního dědictví.
JAK TEDY MŮŽETE POMOCI?
Sbíráme starší FUNGUJÍCÍ MP3 přehrávače, mobilní telefony, nabíječky, fotoaparáty, sluchátka, USB disky, minirádia, notebooky, atd....
Tyto zařízení později prezident asociace Nouhoum Cissé zpeněží = prodá v hlavním městě Ouagadougou a díky těmto financím se podaří posunout projekt v Bani zase o krok dále :)
KOHO KONTAKTOVAT?
Pokud doma najdete něco, čím byste mohli pomoci, tak neváhejte a kontaktujte
Antonína Jelínka (732 805 732, jelinek.tonka@gmail.com) [Chrudim + okolí] nebo
Milana Holce (774 906 447, homijan@gmail.com) [Praha, Brno, PCE],
ti materiál dopraví do Burkiny Faso a předají Nouhoumovi Cissému.
Tak jo, pokud jste to přelouskali, doma Vám něco podobného leží a nemá to uplatnění, a máte chuť pomoci, neváhejte a ozvěte se jim. Kamarád je seriózní, bát se nemusíte! A třeba z toho nakonec budete mít dobrý pocit! :-) Díky!
Kamarád jede v srpnu za poznáním do Afriky, přičemž chce pomoci lidem v Bani. Zároveň ale potřebuje pomoc ostatních, neb sám na to nestačí. Však si to sami přečtěte:
Asociace Pamtiral'm Jamu se nachází v Bani na severu Burkiny Faso, kde byla založena Nouhoumem Cissé v roce 2007. Asociace je financována zisky turistického ubytovacího zařízení Le Nomade v samotném Bani. Pomocí těchto peněz asociace podporuje školní docházku dětí, vzdělávání a osvětu místních mladistvých. Mezi léty 2007 a 2012 organizace realizovala mnoho aktivit, mezi všemi lze uvést vzdělání 18 dětí, založení knihovny a domova mládeže, kavárny a kina.
Vesnice Bani se svými 4000 obyvateli nezapadá do standardu sahelských osad, disponuje kultuním bohatstvím, které stojí za to udržovat - více na http://
Obracíme se na vás s prosbou o pomoc v pokračování projektu, tentokráte budou finanční prostředky použity na výstavbu kulturního centra. Rozvoj komunity s sebou nese spolehlivější údržbu kulturního dědictví.
JAK TEDY MŮŽETE POMOCI?
Sbíráme starší FUNGUJÍCÍ MP3 přehrávače, mobilní telefony, nabíječky, fotoaparáty, sluchátka, USB disky, minirádia, notebooky, atd....
Tyto zařízení později prezident asociace Nouhoum Cissé zpeněží = prodá v hlavním městě Ouagadougou a díky těmto financím se podaří posunout projekt v Bani zase o krok dále :)
KOHO KONTAKTOVAT?
Pokud doma najdete něco, čím byste mohli pomoci, tak neváhejte a kontaktujte
Antonína Jelínka (732 805 732, jelinek.tonka@gmail.com) [Chrudim + okolí] nebo
Milana Holce (774 906 447, homijan@gmail.com) [Praha, Brno, PCE],
ti materiál dopraví do Burkiny Faso a předají Nouhoumovi Cissému.
Tak jo, pokud jste to přelouskali, doma Vám něco podobného leží a nemá to uplatnění, a máte chuť pomoci, neváhejte a ozvěte se jim. Kamarád je seriózní, bát se nemusíte! A třeba z toho nakonec budete mít dobrý pocit! :-) Díky!
pátek 7. června 2013
slunce v duši, radost v krvi
Je pátek a já nejsem v náladě něco sepisovat, jsem nechutně unavená z toho náročného týdnu, co se teď odehrál ve škole a jen myšlenka na postel mi dodává zívací nálady a víčka těžknou a těžknou..
Avšak! Dnes, konečně po nekonečně dlouhém období dešťů a zimních období, vyšlo sluníčko a my se rozhodly to zúročit. Ač jsem skoro přišla o brýle, kalhoty jsou zablácené, boty jsou zablácené a bílé tkaničky se už bílou barvou nepyšní, jsem docela spokojená s výsledkem, a tudíž se jdu pochlubit. A třeba se na ty fotky ani nekoukejte, mně je to šumák. To jen, že to tady zase zanedbávám a napsat něco teď smysluplného solidně nezvládám. Jsem lempl, a třeba se i změním. Dneska už ale ne.
tak jo, pár sluníčkových fotek:
Avšak! Dnes, konečně po nekonečně dlouhém období dešťů a zimních období, vyšlo sluníčko a my se rozhodly to zúročit. Ač jsem skoro přišla o brýle, kalhoty jsou zablácené, boty jsou zablácené a bílé tkaničky se už bílou barvou nepyšní, jsem docela spokojená s výsledkem, a tudíž se jdu pochlubit. A třeba se na ty fotky ani nekoukejte, mně je to šumák. To jen, že to tady zase zanedbávám a napsat něco teď smysluplného solidně nezvládám. Jsem lempl, a třeba se i změním. Dneska už ale ne.
tak jo, pár sluníčkových fotek:
pondělí 20. května 2013
Praha
Praha. Tak krásné místo. Místo plné možností, očekávání ale i naprosté pohody. To je prostě Praha.
Jasně, tohle je pohled člověka, co bydlí v malém městečku, kdy je rád, když v noci potká jednoho, nanejvýš dva lidi. Je to nuda, co si budeme povídat. Třeba na to má každý jiný názor. Já vlastně dřív Prahu tolik nemilovala. Milovat možná není ten nejvhodnější výraz, každopádně jsem jí okouzlena. Dříve to totiž byly návštěvy za památkami, či jiným dobrodružstvím. Památková část Prahy je určitě zajímavá, ale ne natolik, abych měla chuť se tam vracet. Každopádně tuhle sobotu mě kamarádka přizvala k jízdě plné dobrodružství (za což jsem ji neskutečně vděčná a neskutečně vděčná i nadále budu!), muzikálu a nábřeží. Muzikál byl vskutku senzační, snad i proto, že to byla moje premiéra, takže jsem to všechno vnímala s pocitem respektu. Představení se jmenovalo "Vražda za oponou" a se zástupem skvělých herců to byla dech-beroucí podívaná!
Po pár vtipných příhodách, které sem psát nebudu, neb je prostě něco, co si musím nechat pro sebe, to by pak ze světa pozemského vymizela tajemství a už by to nebyla taková sranda. No ne?
No, a tedy poté jsme vyrazily na nábřeží. Chytly jsme to šťastně, neb slunce bylo už na ústupu a celou tu podívanou to jen umocnilo. Všude byla cítit pohoda, klid a prostě naprostá-nestresová situace. Úžasný. Mám ten pohled ještě před sebou (i když už uběhly dva dny od tohoto božského dne) a doufám, že ho v budoucnu ještě několikrát spatřím.
Nakonec jsme musely toto místo plné krásy nechat za námi a hodinu jsme pátraly po mekáči či kfc (či snad jiném fastfoodu, které by naše touhy uspokojil) - jo, doopravdy hodinu. Nevěřila jsem, že je v Praze těžký narazit na něco jako je mekáč. No, jak vidno, tak je.
Po uspokojení křičících žaludků jsme již v potemnělé Praze šlapaly cestu k vlakovému nádraží. S jistým pocitem smutku jsme pak nasedaly do vlaku a nechaly se unášet do našeho rodného městečka..
Pár fotek, co jsem během toho šíleně-rychle-ubíhajícího-dne stihla vyfotit:
Zbylé fotky pod čarou
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jasně, tohle je pohled člověka, co bydlí v malém městečku, kdy je rád, když v noci potká jednoho, nanejvýš dva lidi. Je to nuda, co si budeme povídat. Třeba na to má každý jiný názor. Já vlastně dřív Prahu tolik nemilovala. Milovat možná není ten nejvhodnější výraz, každopádně jsem jí okouzlena. Dříve to totiž byly návštěvy za památkami, či jiným dobrodružstvím. Památková část Prahy je určitě zajímavá, ale ne natolik, abych měla chuť se tam vracet. Každopádně tuhle sobotu mě kamarádka přizvala k jízdě plné dobrodružství (za což jsem ji neskutečně vděčná a neskutečně vděčná i nadále budu!), muzikálu a nábřeží. Muzikál byl vskutku senzační, snad i proto, že to byla moje premiéra, takže jsem to všechno vnímala s pocitem respektu. Představení se jmenovalo "Vražda za oponou" a se zástupem skvělých herců to byla dech-beroucí podívaná!
Po pár vtipných příhodách, které sem psát nebudu, neb je prostě něco, co si musím nechat pro sebe, to by pak ze světa pozemského vymizela tajemství a už by to nebyla taková sranda. No ne?
No, a tedy poté jsme vyrazily na nábřeží. Chytly jsme to šťastně, neb slunce bylo už na ústupu a celou tu podívanou to jen umocnilo. Všude byla cítit pohoda, klid a prostě naprostá-nestresová situace. Úžasný. Mám ten pohled ještě před sebou (i když už uběhly dva dny od tohoto božského dne) a doufám, že ho v budoucnu ještě několikrát spatřím.
Nakonec jsme musely toto místo plné krásy nechat za námi a hodinu jsme pátraly po mekáči či kfc (či snad jiném fastfoodu, které by naše touhy uspokojil) - jo, doopravdy hodinu. Nevěřila jsem, že je v Praze těžký narazit na něco jako je mekáč. No, jak vidno, tak je.
Po uspokojení křičících žaludků jsme již v potemnělé Praze šlapaly cestu k vlakovému nádraží. S jistým pocitem smutku jsme pak nasedaly do vlaku a nechaly se unášet do našeho rodného městečka..
Pár fotek, co jsem během toho šíleně-rychle-ubíhajícího-dne stihla vyfotit:
Zbylé fotky pod čarou
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
pondělí 13. května 2013
Hvězdy nebeské
Ach, ach. Koukáte se na hvězdy? Já ano, tůze ráda. Vlastně by se dalo říct, že jsem moc velký snílek a tam, někde ve hvězdách, hledám cosi, co nikdy nenajdu. To je tak magický, až to miluju!
Dneska je u nás naprosto nádherný pohled na černá nebesa pokryta tisíci svítivými světýlky, které jsou třeba už i dávno vymřelé. Ale i tak je uctívám, protože jsou magické. A vlastně je mi i jedno, že hvězdy jsou jen jakési odlesky. Magičnosti jim to neubírá. Ba naopak! Kdybych si mohla vybrat, čím bych chtěla být, byla by to hvězda, protože spousta lidí k nim vzhlíží a přemýšlí o světě a budoucnosti.. Hvězdy Ti vždycky vykouzlí úsměv na rtech. A když se Ti mihne myšlenka v hlavě ve stylu "kouká se teď někde na hvězdy taky?" je to hned větší magičnost než ze začátku.. Anebo jsem prostě divná a na hvězdy se culím jenom já. To je taky možnost. Možnost z možností tisícerů nenalezených.
Ach panebože, hvězdy, jste tak krásnééé a já vás zbožňuji a obdivuji vaši krásu, jen co to dá, neboť vy si nic jiného nezasloužíte!
Fotila jsem hvězdy poprvé, není to žádná výhra, já vím, já víííím. Já se zlepším, přísahám!
Dneska je u nás naprosto nádherný pohled na černá nebesa pokryta tisíci svítivými světýlky, které jsou třeba už i dávno vymřelé. Ale i tak je uctívám, protože jsou magické. A vlastně je mi i jedno, že hvězdy jsou jen jakési odlesky. Magičnosti jim to neubírá. Ba naopak! Kdybych si mohla vybrat, čím bych chtěla být, byla by to hvězda, protože spousta lidí k nim vzhlíží a přemýšlí o světě a budoucnosti.. Hvězdy Ti vždycky vykouzlí úsměv na rtech. A když se Ti mihne myšlenka v hlavě ve stylu "kouká se teď někde na hvězdy taky?" je to hned větší magičnost než ze začátku.. Anebo jsem prostě divná a na hvězdy se culím jenom já. To je taky možnost. Možnost z možností tisícerů nenalezených.
Ach panebože, hvězdy, jste tak krásnééé a já vás zbožňuji a obdivuji vaši krásu, jen co to dá, neboť vy si nic jiného nezasloužíte!
Fotila jsem hvězdy poprvé, není to žádná výhra, já vím, já víííím. Já se zlepším, přísahám!
Tak asi dobrou..
pátek 10. května 2013
ÓDA (vždycky jsem to chtěla napsat) pro Ondru!
Jeden nepojmenovaný kluk mě požádal, abych mu napsala článek, asi jen pro jeho oči, ale to nevím, jak se dělá, tak to asi tak dělat nebudu. Smůla? Asi jo.
Momentálně tímhle neskutečně hlučným klapáním budím ze snění bratra, který jen o pár kousků spí nad mojí hlavou. To zní úchylně, nemyslíš? Haha. No, mohla bych jít do obýváku, ale je to dálka a navíc je všude tma a je všeobecně známo, že já mám z tmy nahnáno. Ale jen z tý domácí. Domácí tma je strašidelnější než venkovní. Při venkovní jsou aspoň vidět hvězdy.. někdy. Který vlastně už ani nemusí existovat. Život je tak zvláštně vesele smutný!
Momentálně tímhle neskutečně hlučným klapáním budím ze snění bratra, který jen o pár kousků spí nad mojí hlavou. To zní úchylně, nemyslíš? Haha. No, mohla bych jít do obýváku, ale je to dálka a navíc je všude tma a je všeobecně známo, že já mám z tmy nahnáno. Ale jen z tý domácí. Domácí tma je strašidelnější než venkovní. Při venkovní jsou aspoň vidět hvězdy.. někdy. Který vlastně už ani nemusí existovat. Život je tak zvláštně vesele smutný!
Je pátek večer, Ty někde paříš v místním klubu plných divných lidí, možná si i přeplněný, protože si právě jedl! a já tady řeším účetnictví s kamarádkou, protože jsme divný a radši sedíme doma při sklence kakaa a účetnictví. A to byl původní plán udělat angličtinu! Plány se bortí hned jak si je stanovíš, a bortí se tím, že chodíš na facebook. Nebejt toho, tak si s Tebou nepíšu, nedostanu sobeckou nálož sobeckosti a nepíšu tenhle článek. Vlastně bych už dávno ležela v posteli a četla si něco zajímavýho od Irvinga, protože on píše zajímavě a možná bych usnula i s knihou, takže by mi pak byla neznámá i stránka čtiva a je to děsně komplikovaný, protože to mohlo být a není a já tu pořád sedím.
Doufám, že se alespoň trochu usmíváš a tohle veškeré snažení nebylo marné, neboť kamarádka už asi doúčotvala a mně ubývají síly. Jsem nemocná? Panebože, už zase? to ne!
Jdu si vyčistit zuby, pak se napít sladkýho čaje, tudíž celá procedura půjde do kopru a půjdu spát. Ale bez čtení, na to už nemám síly.
Jdu si vyčistit zuby, pak se napít sladkýho čaje, tudíž celá procedura půjde do kopru a půjdu spát. Ale bez čtení, na to už nemám síly.
Takže se asi měj, směj, mej (smrdíš, co?) a užívej. Jdu nebudit bratra, nebo bráchu, co je lepší? bráchu, jo, nejdu ho budit, i když ho pořád teď budím, a si sobec, kvůli Tobě se nevyspí!
Achjo.
Tak se měj.
S láskou a částečnou nenávistí, neb si mě k tomuto dohnal
malý skandální kokršpaněl.
Achjo.
Tak se měj.
S láskou a částečnou nenávistí, neb si mě k tomuto dohnal
malý skandální kokršpaněl.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)